Requiem c moll

Requiem c moll pochází ze sbírky brněnských augustiniánů. Dílo je dochováno v opise, který byl pořízen před rokem 1810 (nejstarší datace provedení na obálce je z 29.1.1810), přičemž od prvního záznamu do roku 1821 zde bylo dílo provedeno šestkrát. Po foremné stránce zhudebňuje Puschmann z ordinária pouze části Sanctus, Benedictus, Agnus, tedy bez Kyrie. Zvláštností v ve výběru textů ordinária je přidání oddílu „ Et lux perpetua“ na závěr části Agnus Dei. Z propriálních oddílů zhudebňeje autor Introit, Graduale a Offertorium. Zatímco Introit je standardně podložen textem „Requiem aeternam“, ostatní části obsahují texty, s nimiž se v zádušních propriích setkáváme zřídka. V oddílu Graduale je hudebně zpracován patetickým způsobem text z knihy Job (7. kap., verše 16b a 21) „Už mě nech, Pane, mé dny jsou pouhý vánek. Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“ Puschmann tuto formu loučení s pozemským životem zpracovává chromaticky a podkládá vypjatou harmonií ve „falešných“ tóninách (f moll, As dur). Hudební přednes  „ulehám do prachu“ doplňuje požadavkem „sotto voce“ v pianissimo dynamice, čímž výstižně podtrhuje „zastřenou“ atmosféru tajemství smrti. Velmi zajímavý je textový oddíl poměrně rozsáhlého offertoria. Jedná se o text Cor mundus militat, jehož autorem je Jacopone da Todi (1239–1306), který je uveden a zakončen známým veršem z knihy Kazatel „vanitas vanitatum et omnia vanitas“ (marnost nad marnost a všechno je marnost). Samotný Todiho text pojednává o pomíjivosti světských hodnot. Velmi zajímavý a působivý je výčet historicky slavných osobností (biblických, posléze antických), které „v okamžení zmizely, jakoby nebyly.“ Velmi expresivní jsou zvolání „Kam se poděl vznešený Šalamoun, silný Samson, krásný Absolon? Kde je mocný Caesar, výřečný Cicero neb ostrovtipný Aristoteles?“ Celý oddíl Offertoria má na příkladech „slavných“ podtrhnout význam pomíjivosti hodnot pozemského bytí. 
Po instrumentální stránce je Requiem napsáno ve velmi zajímavém nástrojovém seskupení. Bytostnou a barevně určující sekcí je objemný ansámbl dechových nástrojů s tmavým témbrem. Jedná se konkrétně o dvojice lesních rohů, fagotů a trombonů, které vystupují vždy společně jako složka akusticky symbolizující pohřební průvod. Zajímavostí je také dvojice klarin s předpisem dusítek, která byla svým úzkým leč pronikavým tónem typická pro praxi troubení v rámci zádušních obřadů v jakési upomínce na hudbu podsvětí.  K sordinovaným klarinám se používalo tympánů s látkovou pokrývkou (timpani coperti), tedy s formou dušení, které tlumilo a zkracovalo jejich zvuk. 
Opis žalmu Miserere mei, Deus ve zhudebnění Josepha Puschmanna se dochoval taktéž ve sbírce brněnských augustiniánů. Skladba je v tónině c moll v obsazení pro pěvecký tutti čtyřhlas s doprovodem varhanní basové linky. Hudba je zkomponována technikou alternatim, tedy střídáním figurálních a chorálních částí, navíc ve slohu stile antico. Figurální oddíly jsou harmonicky vypjaté a protkané chromatikou.